Zpráva z odtahového vozu

Zprávy, zprávičky a drby ze slovenských turnajů

Toto zpravodajství píšu z transportní plošiny odtahové služby, z toho jsou patrné dvě věci, že to bude trochu osobnější než jindy a že to nedopadlo tak dobře jako jindy.

Ale začněme od začátku. 112  přihlášek do Borše a 98 do Báče slibovalo spoustu zážitků pro husté šilky bojechtivých seniorů a seniorek. K tomu optimálně se hodící předpověď, 34 stupňů, večer bouřka s nadějí dřívějšího příchodu, mezinárodní účast… z mého pohledu třeba taky hodně práce pro stavitele startovky, to především.

Začal jsem si už od středy seřazovat dvojice, trojice a zejména čtveřice tak, jak mi ti pilnější psali, šikovně jsem to rozděloval do čtyř skupin (přátelé, pak kamarádi, pak ne moc kamarádští jedinci a pak mně nepříjemní a pak ženy) – ne, jinak:  napřed velmi dobří, pak ti, co si napsali přibližně přesný čas a mají na to, pak trošku vyšší hendikepy a pak ti, co jsem je nerad zařadil, dle HCP či jiných kritérií mezi hráče rekreačnější).  Při tolika lidech stavitel startovky pláče, všichni píšou, že hrají neobyčejně rychle, nehledají, jedou na bugině, spí přímo na hřiště, případně v kombinaci. Velmi rád bych všem dal stejný týtajm, tak aby se vyspali, pohodlně dojeli a nebylo jim na place ještě horko. Bohužel… hendikep je nejrelevantnější měřítko, nemáme lepší.

Přičemž v sobotu večer se ukáže, že 95% lidí si pošle flajt, jen to někteří nestihnou týden předem, jak je psáno v propozicích. Ani do středy, ani do čtvrtka, kdy už si lehce řadím pořadí těch celých flajtů – těch je nejvíc, ani do pátku, poslední žádost přišla v sobotu a vysbírala mi tři hráče z druhého a třetího flajtu s tím, že chtějí hrát mezi 11 a 12. To byli hráči noví, chápu – jednou. Jinak sa fakt snažte flajty posílat dřív, nikomu se nechce tomu věnovat sobotu místo rodině.

Nejvíc žádaní jsou hodní hráči – jednotlivci, kteří nevznesou žádné nároky a jsou zařaditelní k jiným. Ty vyvažuju v poslední době zlatem, jak se víc známe a všichni se nějak spojují. Jeden z nich mi volal asi týden předem podivnou slovenštinou, jestli si s námi může zahrát. Napadlo mě, že je to možná Rakušan, řekl jsem mu svůj mail a vyvinul se z toho muž jménem Xiong Wei, velmi dobrý hráč, hned první den byl pátý na rány s 82 údery. Jsme stále mezinárodnější. Asie, Rakousko, Slovensko, Morava, občas už i Praha…

Jo, další hodný muž, tento z Prahy, mě požádal, jestli by nemohl jít v prvním flajtu, že je rychlý. Podle HCP 15,8 byl na 38. místě, ale je to (mezi námi normálními seniory) mladík a tak svou vysněnou pozici snadno získal.

Ke hře a výsledkům se vyjádřil Milan na jiném místě, já jen kratince, lehký větřík učinil Boršu snesitelnou, hřiště bylo fajn, greeny nebyly nijak zvlášť rychlé, na tabuli stálo, že 9.2 – budiž. Protože nás bylo přes stovku, poskytla mi hodná paní manažerka Nikoleta čtyři voučry pro  vítěze vložených soutěží. Honil jsem je (vítěze) pak druhý den po hřišti, podařilo se mi je všem předat, hurá, děkujem, a dozvěděl jsem se přitom třeba: Líba Trenzová při nearestu 50 cm, líp než chlapi: „to byla taková mrdka, to bys nevěřil“ a Laďa Tuček při longestu: „dal jsem takovou ránu, že jsem se přitom vyzul z bot, a než se zastavila, stačil jsem se obout.“

Možná jsete si někdo všimli mého netypického flajtu: hráli s námi manažer z Diamondu Stephan s přítelkyní a můj syn Tomáš, ten s námi hrává častěji. Stephan byl tal laskav, že přivezl vítězům prvního dne voucher na Diamond! Zasloužili si je vítězové na rány Jarek Sedlář a Katka Adamčíková, té jsem dokázal voucher předat druhý den ráno, Jarda se z druhého dne odhlásil, tak ho má u mě.

Pak byla ta bouřka, ochlazovali jsme se ve dveřích zozpálené restaurace v Báči nebo přímo procházkami na déšť, největší vytrvalci vydrželi v místní klubovně až skoro do půlnoci. Bylo tak teplo, že jsem celé ty dva dny jedl míň než obvykle a místo o kilo tlustší jako běžně z golfu jezdím jsem přijel o kilo hubenější. Co všechno dokáže správné počasí…

Stephana jsem oba dny učil pít Kofolu… Jeho přítelkyně je už taky seniorka, ale přestřelovala mě snadno o padesát šedesát metrů. On s Tomášem o sto, připadal jsem si s nimi jako… jako… jako pokaždý.

Na druhý den byl podle předpovědi (tvrdil Laďa) hlášen orkán od 11, a fakt příjemně foukalo, ale hic byl i tak. Jen to trochu zlobilo delší hráče a možná dámské účesy lítaly do očí.

Báč je veskrze příjemné hřiště, jen se těším, až tam proběhne změna podobná jako na Kaskádě – nový manažer Martin naznačil, že v plánu je zasypat půlku bunkrů, protože jsem špatně založené a po třech měsících je písek na vyměnění – mně nevadíl, byl jsem v bankrech jen na jedné jamce, zato ve třech…  Vysloveně nemám rád třípar pětku, tu jsem škrtl hned po ráně do vody a následné ráně z dropzóny do bunkru. Upřímně jsem si přál, abych s ní měl ty problémy jen já. Jinak krása, seniorská délka hřiště, jen pár zajímavých situací, vody a bunkry. Tohle hřiště vysloveně nahrává krátkým hráčům, stačí jít po ferveji a je to na berdigolf.

I manažer Martin nám poskytl voučry na vložené soutěže. Díky za to. Laďa se opět nenechal přestřelit, svůj druhý voučr víkendu, tentokrát za longest, si zaslouží Katka Adamčíková, ta se nacestuje… U nearestu je to zamotané. Dali nám jen jednu cedulku, nějak jim uniklo, že měly být dvě, hned si vzpomněli a omluvili se…  že se to stává maximálně za… znáte. Až dnes mi dorazila zpráva, kdo že byl na nearestu nejblíž. Stojí tam dvě jména. Podešva  3,58, rád předám, a místní hráč pan Ďorda po něm zapsal 3,57. Náhoda náhod. Poprosím pana Ďordu, aby požádal pana manažera, pokud nemáš na Báči členství, to by ti to pak na nic nebylo. Díky. A o dámách ani slechu, škoda. Určitě nějaké na greenu byly, vsadím se.

Přihodila se mi taková milá příhoda , zrovna tam na tom nearestu. Bylo to v dostřelné vzdálenosti mého drajvru, rána, výstřik písku z bunkru před greenem a pak pokřik ve flajtu, že to mám u vlajky. Tedy, německy, že? Bei der Flagge. Dal jsem berdíka, prvního snad za dvě sezóny, (ze dvou metrů, ale nepsal jsem se, protože jsem hrál z červených), odjel na další jamku, tam při čekání za mnou přišel Laďa Novotný, pochlubil jsem se mu, on mi řekl, že dal berdíka taky, ale z osmi metrů, to je krása, pak odešel za svýma a smutně prý řekl, že si myslel kdovíco nedal, ale že na té jamce dává berdíky kdejakej blbec… Tak mi to aspoň reprodukoval jeho věrný spoluhráč L. Věřím, že to úplně tak nebylo… ale vlastně nevím.

Maďarský guláš s kofolou je zvláštní kombinace, ale přežil jsem. Ostatní se postupně vytráceli, popovídali jsme s manažerem Martinem, nasedli – a – odjeli jsme na baterii, alternátor nejel. V tom hicu. Postupně se projevoval průser, nejela klima, v autě na padnutí, pak ty štau v Bratislavě, hororové pocity v tunelu, průběžně chodily hlášení, že je porušena funkce převodovky, pak brzdový systém nefukční, auto umíralo, tachec ukazoval nulovou rychlost, i když jsme jeli, nešly stáhnout okýnka, dojeli jsme těsně za Bratislavu na odpočivadlo, skoro dvě hodinky čekání na brněnskou odtahovku, cesta  (ne na ložné ploše, to jsem kecal) s řidičem napreslí v kabině, tma, Brno.

Příště zas, jen snad s drobnýma nuancema.

Ivo Doušek

P.S. Já už se organizačně věnuju dvouturnaji v Rakousku za měsíc – Murhof a Gut Murstätten, dvě z nejlepších tamních hřišť, hned přijde avízo, čtěte pozorně!!! Jsou tam důležité věci.

I.D.