Pohledem hrajícího fotografa

Nebo fotografujícího hráče, jak chcete. Z mého flajtu – fotky a poznámky o krajině, přejídání s následky,  o zírání, o pocitech…

Tentokrát jsem nebyl šéf turnaje, ale s dovolením připíšu pár poznámek z pohledu fotografa a člena flajtu. Fotky – netrpěliví můžou přeskočit na konec textu.

První den jsem moc nefotil – nevyhledávám škodolibé fotky ran z bankru, z houští nebu těeně u stromu či keře, kdy hráč vypadá, že si tam ulevuje, tak jsem hledal spíš krásné krajinné záběry, ale buď tam nebyla Lysá Hora či jiný vedlejší kopec v pozadí, nebo nevytvářeli hráči dostatečně malebné popředí. Ale zahráli jsme si hezky, se svým častým soupeřem Lubošem jsme skončili 107:108, nebudu říkat, kdo vyhrál, aby se moc nenadmul. Luba mi předvedl málo vídaný bekspin – ránu z půldruha metru do stromu, co odletěla dvacet metrů za něj do bordelu, viděli jsme řadu zajímavých situací na ikonické ostrovní patnáctce (a hlavně na její drop zóně), bavili jsme se dobře.

Pak jsme odjeli do hospody na rožku, tam co byla ráno ta cedule s řízkem, jak jste jeli okolo – no, žena to nečte, tak se přiznám, že to byl smažák, abych pořád nebaštil ty řízky, co ona nechce, abych je baštil. Ona se mě po příjezdu občas zeptá… musím nahlásit váhu… znáte… často se dozvím „ty ty stravovací návyky nezměníš nikdy“… asi spíš neznáte. Určitě má pravdu, je to moje dobrá víla. Laďa ještě zalistoval jídelníčkem a snil o šuláncích s mákem jako dezert, taky bych si dal, ale nedošlo k tomu. Ovšem večer byl nedaleko, a tak jste nás oba mohli jen o pár hodin později pozorovat pojídat obří porce halušek se spoustou brynzy a trochou slaniny a zapíjet to vínem, speciální edicí stočenou k tuším 48. výročí letu majora Remka k nebesům (a jinými víny, opět se měřilo, nejlepší mělo skvělé číslo 4, Remek nebyl v databázi, ale asi byl lepší než ta čtverka).

Pak ještě ráno hemenex se třemi a spousta dalšího jídla, Laďa ujistil nejisté, že se určitě nic nebude brát na hřiště, tak jsme se nafutrovali do zásoby, dorazil jsem to jogurtem, v obchůdku po cestě jsem se vybavil v duchu náhle prozřevšího kajícníka, co už dlouho nechce jíst vůbec nic, jeden rohlík a litrovka koly, a světe div se, ani oběd jsme si nedali, ten rohlík, co v Penny v akci stojí kačku devade, mi vystačil až domů. Tam ovšem čekal dort, ale to je zas jiná story.

Zpět k akci. Přijeli jsme do Šilheřek, mile nás překvapilo, že tam mají nějak víc bugin, jednu jsme obsadili, jedničku, můj spolujezdec  (a řidič vozidla) netrpělivě zajel rovnou nahoru, takže jsme mohli pozorovat několik předchozích flajtů a požertovat na jejich účet, načež jsme byli na řadě my.

Jeden z nás, říkáme mu Vladimír, abychom ho odlišili od také přítomného Ladi, pan domácí na tomto hřišti, se vypjal k monstr drajvu a poprvé v životě dostřelil až do kašny, neuvěřil bych, kdybych to neviděl. A dalšímu, Ivanovi, se míček od kašny odrazil zpět – taky skvělý! Pak – koukněte na předměty doličné, fotky – si tam chvilku zarybařili s lovítkem… nevím, co na to vodník nebo správce…

Hrál jsem se třemi obry s mocnou ranou, co chodí na green v regulaci, takže jsme se od druhé jamky stále dostávali do situace, že jsme stáli na odpališti, mlčeli nebo měli poznámky cca dvou typů. Buď „už by to šlo?“ nebo „běžte už do…“, i když bylo jasno, že i předchozí flajt se trvale dostává do stejné situace. Jen ta vzdálenost, kterou ti moji potřebovali mít „čistou“, byla ohromující, a taky tak hráli.

Je to zachyceno na pár fotkách. Jestli se vám zdá, že jen tak zírají, tak je to pravda, taky jste mlčky hledívali, když se flajt před váma nemožně vlekl a vaše nažhavenost k další ráně stoupala, zvlášť tehdy, když se minulá jamka moc nepovedla. Pak přišla akce, tu jsem tolik nefotil, protože nebyla tak malebná a skupinová jako to zírání.

Fascinoval mě strom, jemuž zůstala jedna větev a kus kmene nad ní, asi po zásahu blesku, není to, jako že bych fotil chromého, ale fotil jsem bojovníka, už se známe dlouho a je (pro mě) velice statečný.

Dvakrát se stalo, že mlčení přešlo ve vzrušené mumlání, co se tam s tím tak…, a pozor, jede zpátky, to snad není možný. Nešťastník plaše vysvětlil, že míček zmizel na malé ploše uprostřed ferveje, kam ho všichni viděli dopadnout, za hrobového mlčení odpálil a rychle se vzdálil – normálka, ale přece jen to ani jednu ze stran nepotěší.

Tak to k tomu zírání. Jinak to bylo krásný, každý z nás bojoval se svým cílem, realita pak byla v některých případech lepší, jindy krutější, třeba když jednomu nešťastníkovi těsně před cílem „někam“ zmizel krásný oranžový míček, funglovka, se kterou odehrál sedmnáct předchozích jamek…

…ale ještě máš dva…

Šilheřovické stromy zase nezklamaly, sice se nezmenšily, spíš naopak zhoustly a uzavírají ferveje stále těsnějším sevřením, domorodec Vladimír nás před několika jamkami předem varoval, ale ještě pořád to „de“, je tam velmi krásně a ty stromy to hřiště dělají! Stav fervejí odpovídal roční době, jel jsem tam s očekáváním kvalitního hřiště a taky tomu tak bylo. Ovšem rád bych věděl, jakou barvou míčku hrát v říjnu, když začne padat listí… nevíte někdo?

Fotky: https://eu.zonerama.com/Idousek/Album/13812055#check-duplicates

Ivo Doušek, flajt 10:00