Golfové průšvihy, katastrofy a debakly

Troška čtení nejen pro dlouhé zimní večery o malérech těch nejlepších

Ani nejlepší profesionálové se vždy nepokrývají jen slávou – i oni jsou jen z masa a kostí. I jim to někdy vypne, vypadnou ze svého obvyklého já, učiní nesmyslné rozhodnutí, prožijí blackout. Momenty, kdy se nedokážou zkoncentrovat, ani duch ani tělo nejede podle stanoveného plánu. Sabotáž mozku, nekontrolovatelné pohyby – na okamžik převezme moc zlo.

Ian Baker-Finch

„Pozor na vítr, pozor na čepici, pozor na míček… ouou… čepice na zemi, míč letí doleva, chci říct opravdu hodně doleva…“ – moderátor se zajíkl, dokázal sotva pochopit a popsat, čeho byl právě svědkem. Ian Baker-Finch zahrál na The Open 1995 první ránu tak špatně, že míč přeletěl i paralelně vedoucí sousední osmnáctku, vletěl do autu za ní, přistál na silnici před obchůdkem se suvenýry.

Ta první fervej na Old Course v St Andrews je snad sto metrů široká, jedna z nejširších v profigolfu. Hook vítěze Open z roku 1991 vstoupil do dějin jako nejznámější špatná rána  vůbec. Druhý den ji Australan kompenzoval ve svém druhém a posledním kole neméně šíleným šlajsem do pravého autu.

Čím déle trvala Baker-Finchova kariéra, tím víc ho zrazovaly nervy. Na Pro-Am exceloval, v turnajích se čím dál častěji rozsypal. Vrchol nastal na Open 1997, zahrál první kolo za zdrcujících 92. Ráno se resortem se rozšířila zpráva, že následující noc proplakal na podlaze šatny. O pět měsíců později ukončil kariéru. Jeho hlava už to nebrala.

Patovací průšvihy

Pat je nejjednodušší (co se pohybu týče) a zároveň nejtěžší (mentálně) část golfu, učiněná studnice stresu. Na té dohladka uválcované ploše se lehce ztrácí sebevědomí. To známe všichni, ale ani nejlepší nejsou ušetřeni. Jen se jim to nestává tak často jako nám.

Držitelem rekordu v počtu patů na jednom greenu je Paul Lawrie, šampion Open 1999. O rok později hrál na Wales Open, ve druhém kole se po desíti jamkách ze 63. pozice propracoval na čtvrtou, byl dvě rány za vedoucím hráčem. Pak přišel par 5, na tři byl na greenu, první pat z dvaceti mertů mu sjel do prohlubně, pak byl několikrát krátký a míček mu sjížděl zpátky – do jemky ho dostal až na osmý pokus. „To je to nejbizarnější, co jsem kdy provedl“, komentoval svůj „výkon“. Cut byl samozřejmě v háji…

Ještě bizarnější ale je to, co prováděl velký Ernie Els  na první jamce Masters 2016. Asi jste to viděli v televizi. Z méně než dvou metrů patoval šestkrát, byl zcela mimo, čím dál netrpělivěji a rychleji honil míček zblízka kolem jamky, nedal ani dorážku jednou rukou ze čtvrt metru a postaral se o neslavný zápis do kronik Masters. Ještě nikdy nezačal na Masters nikdo devítkou na první jamce. O pár jamek dál sice zavěsil z deseti metrů, ale na poslední jamce dne zase minul z půl metru. „Tohle hřiště mi nikdy nebude chybět“, prohlásil lakonicky na tiskovce o pár týdnů později.

Vítěz Masters 2011 Charl Schwartzel jistě patovat umí. Ale rok po svém nejslavnějším vítězství mu na osmnácté jamce třetího kola Deutsche Bank Championship na chviličku selhalo všechno – ze sedmdesáti centimetrů patoval na birdie, nedal, a po čtyřech patech byl z birdie dabl.

Hodně můžou bolet paty, které rozhodují o výhře nebo porážce v turnaji (zvlášť když nepadnou…). U největších turnajů se vždycky jedná o stovky tisíc dolarů rozdílu. Našinec by se z toho na místě složil, ani těm největším (čti nejbohatším) to jistě jedno není. Na ženském majoru Kraft Nabisco 2012 byla Korejka In-Kyung Kim 30 centimetrů od svého prvního major titulu. Čistě formální záležitost, klep… ale míček vykroužil 180 stupňů a skončil užaslé Kim pod nohama. Následné playoff vyhrála její krajanka Sun-Young Yoo…

Další památný úlet zaznamenal Hale Irwin na The Open 1983 – míček u jamky, jen lehké doklepnutí do vítězství… ale máchl nad míčkem, luftšlág (promach)  patrem, věc nevídaná – a titul získal Tom Watson. Nebo legendární Ben Hogan při US Masters 1946, na poslední jamce minul 60centimetrový pat, to ho přivedlo do playoff… seznam nepozorností a blackoutů v golfu je dlouhý. A má ho i každý z nás… jen se z něj v našem případě tolik nestřílí.

Pořádně pracují nervy při jamkovce. Vítěz sedmi majorů Sam Snead si na US Open nechal rozhodčím změřit, jestli má na poslední jamce osmnáctijamkového playoff patovat první on nebo soupeř. Chtěl soka znervóznit… ale vyšlo, že je dál, patoval první a nedal… králem byl jeho soupeř Lew Worsham. Na druhé jamce playoff Scottish Open 2018 nabídl Bernd Wiesberger výhru Francouzi Hebertovi – dal trojpat. Nestačilo…  na další jamce propásl Hebert dva paty z jasné birdie vzdálenosti a utkání skončilo.

Největší debakly skóre

Golfový svět nazývá 15 nebo víc ran nad par „Archeopteryx“. Vypůjšeno ze světa fosilií – byl to jeden z dinosaurů, měl na sobě peří. Odborný tvar by mohl být quindecuple bogey. Prvního Archeopteryxe a nejvyšší skóre dějin PGA Tour zahrál Tony Armour  při Shawnee Open téměř před sto lety – v roce 1927. Týden poté, co porazil na US Open Bobbyho Jonese, pálil na 17. jamce v Shawnee resortu drajv za drajvem do autu a odešel z jamky se skóre 23 – 18 nad par. Dnes to známe pod pojmem yips – třásly se mu ruce, nedokázal kontrolovat pohyby. Trpěl tím až do konce kariéry.

V análech PGA Tour jsou i další parádní průšvihy. Hans Merell zahrál v roce 1959 19 ran (15 přes par), to stejné Dale Douglas při Bing Crosby National Pro-Am v Pebble Beach 1963, z novější doby (2006) je identický  „výkon“ Japonce Tateyamy na paru 3 při Acom International: zahrál míč do křoví, dobýval se z něj ven spoustou ran. „Bylo kolem mě víc reportérů než kolem vedoucího flajtu! To musel být svým způsobem světový rekord, 18 na tříparu!“, komentoval to.

Třináctka přinesla Francouzovi Porquierovi rekord European Tour: na 13. jamce Open de France 1978 byl náhle postižen těžkým sokitem, hrál několikrát doprava, zachránilo ho, že zahrál přehnaně hodně vlevo a míček skončil na ferveji. Odnesl si skóre 20, 15 nad par.

Možná si vzpomenete na „show“ Kevina Na v roce 2011 na Valero Texas Open. Zahrál do křoví,  nekonečnou dobu se z něj vyhrával. Trefil i strom, který mu míč vrátil do stehna, až 13. rána vedla na fervej. Kevin ztratil přehled, kolik hrál, říkal, že mezi deseti a patnácti, ale bylo to 16. Kamera odhalila ještě něco – ani jednou jemu ani kedymu neuniklo populární slůvko začínající na f. Dobrý výkon!

Pozoruhodná je story Mike Reasera. V sedmdesátých letech byla Tour těžká práce za málo peněz, boj o přežití. Po druhém kole Tallahassee Open 1974 si Mike vyjel na koni, ten ho shodil, do třetího kola nastoupil se dvěma zlomenými žebry, vykloubeným ramenem a natrženým křížovým vazem – potřeboval dohrát, aby ho vzali na další turnaj. Hrál jen železem pětkou, jednoruč, 123 a další den 114. Oba dny ho doprovázelo mračno diváků, mnohem víc než lídry. Dohrál za 381 ran (93 nad par), 85 ran za předposledním a 107 za vítězem. Další turnaj stejně musel odříct – ale za dva měsíce byl 15. na US Open, jeho nejlepší umístění na majorech.

Legendární propadáky

Pět termínů v roce nesmějí ti nejlepší propást, – čtyři majory a The Players championship, neoficiální pátý major. Tam jde o peníze, o pověst, o pozvánky na jiné turnaje… Naděje na titul dokážou pořádně zmáčknout i ty nejvyrovnanější borce. Právě tady se nejčastěji dokáže i zdánlivě nedostižný náskok rozpustit jako jarní sníh.

Největší náskok v historii majorů dokázal ztratit Arnold Palmer  při US Open 1966, dokonce dvakrát ve dvou dnech. Po třech kolech vedl o tři, během finále náskok vzrostl na sedm ran, ale pak se velký Arnold zcela nevídaně složil. Pět bogey, následovalo pondělní playoff na 18 jamek, i tam vedl po 11 jamkách o dvě rány, ale na konci to bylo o čtyři pro Billyho Caspera. Palmer prohrál US Open v playoff třikrát!

Slavné hřiště na Magnolia Lane si vybírá oběti skoro pravidelně. Říká se, a často to platí, že Masters začíná na posledních devíti jamkách. Kdo tady selže, odnáší si mimořádně hluboký šrám na duši. Třeba Greg Norman v roce 1996 – nastoupil do finálové rundy s šesti ranami náskoku, ale na konci vyhrál Nick Faldo o pět úderů! A jsou další…

Asi si ještě vzpomenete na Jordana Spietha 2016. Do posledního kola nastupoval obhájce titulu  jako držitel čerstvého rekordu – vedl posledních sedm kol Masters! V závěrečném kole byl jednu chvíli jeho náskok pět ran, ale pak bogey na 10 a 11, na dvanáctce utopil dva míčky…Danny Willett vyhrál o tři.

A ještě novější story – nešťastníkem je Sergio Garcia, rok 2018. Obhájci titulu se to vymklo z rukou hned v prvním kole. Na čtrnáctce zahrál monsterdrajv doprostřed ferveje, jako minule, kdy zde dal eagle. Ale druhá sklouzla z greenu do vody, Garcia ránu opakoval, zase se stejným výsledkem, a ještě třikrát, přičemž každá z těch ran byla nadějná, dopadla blízko na kraji greenu umístěné jamky, ale smolně sjela do vody.  S třináctkou vyrovnal nejvyšší skóre zaznamenané na jedné jamce v historii Masters. „Poprvé v kariéře jsem zahrál 13, aniž bych zahrál jedinou vysloveně špatnou ránu“, komentoval svůj počin. Ale proč hrál pětkrát za sebou na jamku blízko kraje greenu a nezahrál jistotu doprostřed, vysvětlit nedokázal.

Ty další třináctky zahráli už o mnoho let dřív Tom Weiskopf (1980) a Japonec Tommy Nakajima. Weiskopf nasázel na dvanáctce pět míčků do vody: první měl příliš mnoho spinu a skutálel se tam z greenu, další čtyři šly do vody z dropzóny, až jedenáctá rána zůstala suchá. Nakajima to měl o dva roky dřív na třináctce (par 5)  hodně barvité – hodně toužil po eaglu, pořádně se opřel – voda, druhá voda, trefa vlastní boty při ráně z vody(dvě trestné), pak podával wedž caddymu a ta jim spadla do vody (další dvě trestné)… debakl se zastavil na třinácti ranách. Dařilo se mu i o pár měsíců později v St Andrews – ve třetím kole se mu na 17. jamce skutálel míček z greenu do proslulého Road Hole bunkeru, vyhrával se z něj na čtyřikrát a vysloužil si svého druhu nesmrtelnost –  od té doby nazývají novináři ten bunker „Nakajimovy písky“.

Ale pořádný průšvih může vést i k výraznému zvýšení popularity. Příkladem budiž Francouz Jean van de Velde, před Open 1999 nepříliš známý hráč. Tam se mu mimořádně dařilo, před poslední jamkou v Carnoustie vedl o tři, to už rytec vygravíroval jeho jméno na Claret Jug. Poslední odpal: do rafu vedlejší jamky, odtud zkusil atakovat 160 metrů vzdálený green, po odrazu od tribuny míček skončil v rafu po kolena, pak v potoce, zul se, vstoupil do vody a dlouho zíral na míček. „Teď už se asi úplně zbláznil“, komentoval to televizní reportér. Pak Jeana napadla správná varianta – drop. Ještě by to šlo zachránit, čip a pat, ale trefil bunker. Pak skutečně čip a pat – ale to už měl ran jako Justin Leonard a Paul Lawrie, hrálo se playoff na 4 jamky, vyhrál Lawrie, který začínal den 10 úderů za Jeanem.

Sedmnáctka na TPC Sawgrass – ďábelská kreace architekta Pete Dye – taky může vyprávět. Hráči ji mají v hlavě, ještě než začnou hrát jedničku. Nejvíc to tady odnesl v roce 2005 Bob Tway. Hodně foukalo. První rána přes, z dropzóny další taky přeletěla ostrov, další dvě nedoletěly, pátá konečně na greenu, nervy nadranc, trojpat. Dvanáct. Na jamku přišel na desátém místě, opouštěl ji 72.

Russel Knox si v roce 2016 odnesl devítku a říkal, že to bylo hrozné. „Myslel jsem jen na to, že kolem jsou tisíce lidí a všichni se mě smějí. Je to jednoduchá rána, když je kolem klid a nejsem plný adrenalinu, vyprávěl o svém epickém maléru. Přitom byl Knox v tu dobu třetí nejlepší z celé Tour v trefování greenů v regulaci. Ale před těmito průšvihy dobré postavení ve statistikách neuchrání…

Ivo Doušek

Sloupek

Další kuriozity k tématu

Asi nejvíc ztracených míčků zaznamenal Greg Eason při Bahama Great Exuma Classic (web.com Tour). „Začal jsem s 36 balóny a skončil se dvěma“, hlásil Angličan na osmnáctce. Počasí golfu moc nepřálo, fičel vítr o rychlosti 40 mil za hodinu. Ostatním se nevedlo o moc líp, cut stoupl na +11, ale Greg se do něj po kolech 91 a 95 nevešel – 42 nad par.

Shiv Sankar Prasad Chawrasia nemá jen zvláštní jméno, ale hraje i trošku jiný golf než ostatní. Jako jediný se od začátku sledování v PGA a European Tour nedostal nad hranici 50% greenů v regulaci. Přesto dokázal vyhrávat – třeba  Indian Masters 2008. Tenhle golfový samouk má totiž skvělou krátkou hru, přihrává si téměř neomylně, takže nosí přezdívku Čip-pat-Sia.

Za deset let na European Tour potřeboval Jorge Campillo 229 pokusů, než vyhrál svůj první turnaj. Jeho komentář: „Trošku to trvalo. Dal jsem tolik slibů, co udělám, až poprvé vyhraju, ž si na to teď budu muset vzít pár týdnů volna.“  A přes Twitter mu pogratuloval i všímavý Gary Player: Gratuluju, Jorge, to čekání se určitě vyplatilo“.

Fatální minela se povedla trojnásobnému vítězi Masters Samu Sneadovi při jeho posledním čestném odpalu na Masters 2002. V 89 letech už tělo tolik neposlouchá – jeho odpal letěl doprava a zasáhl jednoho z diváků do obličeje. Ten zůstal naštěstí nezraněn. Sam k tomu řekl jen: „Dostal jsem míč do vzduchu!“ Legenda s nejkrásnějším švihem v golfu zemřela jen šest týdnů poté, čtyři dny před svými devadesátými narozeninami.

Hodně drahé bývají paty, které mohou rozhodnout o vítězství v turnaji. Na těch největších jde o rozdíly několika stovek tisíc dolarů.  Našinci by puklo srdce…